GEGEN DIE WAND
Libanonský režisér, herec, dramatik a vizuální umělec zkoumá „politiku obrazu“ islamistických náborových filmů, jež cíleně pracují s formátem a stylem videí populárních mezi mladými lidmi. Ve své ne-akademické lekci zároveň demaskuje jejich podstatu.
Po otitulkovaném představení v angličtině bude následovat beseda.

režie Rabih Mroué

výzkumná spolupráce Andrea Geißler
překlad do angličtiny Ziad Nawfal
překlad do němčiny Lisa Wegener
německé titulky Yvonne Griesel
české titulky Simona Vičarová
asistence Petra Serhal
speciální poděkování Maria Magdalena Ludewig, Lina Majdalanie, Bilal Khbeiz

premiéra 1. listopadu 2017

účinkuje Rabih Mroué

 

Produkováno Haus der Kulturen der Welt, Berlín, jako součást projektu „100 years of present” (100 let současnosti), financovaného německým spolkovým vládní komisařem pro kulturu a média. V koprodukci s Hessisches Staatstheater Wiesbaden.

 

Rabih Mroué (1967) se narodil v Bejrútu v Libanonu, nyní žije a pracuje v Berlíně jako divadelní režisér, autor, performer a vizuální umělec. Coby představitel politického a dokumentárního divadla čerpá ze skutečných událostí, kriticky reflektuje politicko-společenskou situaci ve své rodné zemi, jakož i problematiku mediálních válek a manipulace. Jeho multimediální „přednášky“ – neboli lecture performance  – objevně kombinují film, divadlo a výtvarné umění. Často spolupracuje s krajankou Linou Majdalanie – významnou performerkou a umělkyní.

Jako režisér pravidelně působí v mnichovských Kammerspiele, kde připravil mj. inscenace Rima Camel (2017), Ode to Joy (2015), RPM and a Few Seconds (2012), The Pixelated Revolution (2012) či Riding on a Cloud (2013), kterou nastudoval se svým bratrem Yasserem a s níž v roce 2017 hostoval v Praze na festivalu Pražské křižovatky.

Výčet prestižních galerií, kde Mroué vystavoval a výstav, na kterých se podílel, dokazuje renomé, kterému se těší v celosvětovém měřítku: Museum of Modern Art (New York, 2015), SALT Galata and SALT Beyoğlu (Istanbul, 2014), CA2M Centro de Arte Dos de Mayo (Madrid, 2012–2013), dOCUMENTA (13) (Kassel, Germany, 2012), Centre Pompidou (Paris, 2007), Tate Modern (Londýn, 2007) a mnoho dalších, mj. v rámci Pražského Quadrienalle 2011 měl úspěšnou výstavu v Tranzitdisplay.

Pracuje jako redaktor newyorského odborného časopisu The Drama Review/TDR, který se zaměřuje na performance v jejich širším kontextu. Spoluzaložil Bejrútské centrum pro umění (BAC) a působil v Mezinárodním výzkumném centru pro propojování performačních kultur na Freie Universität v Berlíně.

 

Chytrá performance Rabiha Mrouého zkoumá, jak videa Islámského státu s násilným zabíjením ovlivňují naši psychiku. (…) S maximální vyrovnaností, skrytými otázkami a šarmantně zacílenou ironií se autor konfrontuje s tímto ožehavým tématem – aniž by si spálil prsty.
Bettina Boyens, Frankfurter Neue Presse, 4. 11. 2018

 

Jaké obrazy zabíjení ukazujeme? A jaké naopak ne, jaké cenzurujeme? Proč rozlišujeme mezi fiktivními obrazy zabíjení, opulentními rvačkami hollywoodských velkofilmů, napětím nedělních televizních krimiseriálů, a obrazy skutečného zabíjení? Proč dokážeme snést videa zachycující smrt lidí, když jsou nám předložena v dokumentech nebo televizních zprávách? A proč proti tomu nestrpíme propagandistická videa samotných stoupenců – vizuálních umělců IS, v nichž v HD kvalitě stínají hlavy zajatcům? Performance Sand in the Eyes Rabiha Mrouého je šibalskou meditací o všech těchto otázkách, testem pohledu a moci nad těmito obrazy – jednou s notnou dávkou humoru, jindy velmi sklíčeně. (…)
Charakteristickým znakem Rabiha Mrouého je, že mísí fikci a dokument, že spojuje historické události se smyšlenými historkami, jimiž nás vede na scestí. (…) Jako divák trávíte hodně času uvažováním o tom, který z příběhů je pravdivý, nebo nepravdivý. Na tom ale nezáleží. Protože Mroué chce ukázat, že každá vzpomínka, každý obraz jsou de facto přetvořené – okolnostmi, ideologií, zkušenostmi. Mroué je dekonstruktivista mezi divadelními režiséry.
Alexander Jürgs, Nachtkritik.de, 1. 11. 2017

 

Rabihovi Mroué jde vždy o to, aby ukázal divákovi pouze zdánlivou spolehlivost obrazu skutečnosti. Ne však jako plochou edukaci o médiích, ale jako naprosto subtilní a fascinující uměleckou formu produkce, manipulace a interpretace obrazů.
Eva-Maria Magel, FAZ, Rhein-Main Zeitung, 9. 11. 2017