Cikáni

ST 19. 5. 19:30 Moravské divadlo

Karel Hynek Mácha
CIKÁNI Hotel U Kostničího kamene
Slovácké divadlo Uherské Hradiště

režie Jan Antonín Pitínský
scénář Jan Jirků, Iva Šulajová, J. A. Pitínský
dramaturgie Iva Šulajová
výprava Eva Jiřikovská
hudba Richard Dvořák
premiéra 17. října 2009

osoby a obsazení
Žid Martin Vrtáček
Lea, jeho dcera Klára Brtníková
Judita, jejich služebná Alžběta Kynclová
Bartoloměj Bárta zvaný Flákoň Jiří Hejcman
Angelína Jitka Josková
Giacomo, starý cikán Kamil Pulec
Mladý cikán Zdeněk Trčálek
Valdemar Lomecký, hrabě z Borku Pavel Hromádka
Rychtář Josef Kubáník
Drábové David Vacke, Petr Žajdlík
Katarzyna Magnuszewska – motto Andrea Nakládalová
Hlas Emy, hraběnky z Borku Irena Vacková


Viny z minulosti se rozplétají v úzkostném kolotoči příčin a následků jako v malé řecké tragédii. Mezi tím dominují varhany Yamaha a kytara Grazioso z města Benátky. Neinscenujeme Cikány romanticky, ale obyčejně, a ono to tak nějak vyšlo náhodou jakoby expresivně. Mácha má zkrátka nejraději tiché a úzkostné tóny Márinky. Je netrpělivý, tedy aspoň mně se zdá netrpělivý v tom, jak po třpytivých ševelech přicházejí bouřky.
(...) Z toho mladého souboru cítím přirozené dychtění a otevřenost. Hlavně se mají rádi, a to je cítit na zkouškách i na představeních. Je tady vidět talent a také ta prvotní nevinná noblesa herectví, což je moc pěkné a často se s tím člověk nesetkává.



Kolik drzosti a kolik pokory člověk musí mít tváří v tvář Máchovi či Němcové?
Nemám nikdy žádnou drzost, jen ty autory mám rád. Žádný současný autor, ani autor z šedesátých let nebo pozdějších let, nenapsal tak důležité a vroucné texty. Kromě několika, třeba Josefa Topola.
Co je pro vás důležité – uznání kritiků a divadelních odborníků, uznání diváků nebo to, že když vidíte premiéru nového představení víte, že jste obstál sám před sebou?
Já jsem rád, když jsou se mnou rádi herci. Jejich umění je vzácné, ale jen když je tiché a skrývané. A někteří jsou velmi vtipní. Ale i ceny jsou někdy velmi žertovné, i ty mám rád.

Sejít se s Pitínským je jako dát se na túru Himalájí. Je to dobrodružné, nevíte, kam přijdete, ale jste v pohádkové krajině, kam se nepodíváte každý den.


Pitínský v Uherském Hradišti pojal Máchu krvavě. Ale dokonale
Máchova romantika nabývá v Pitínského inscenaci expresivních, téměř hororových rozměrů, osudovost je přítomná skoro v každé scéně. Jen těžko můžeme doufat, že se postavy na cestě temnými hvozdy mohou bezstarostně uchýlit do bezpečí hotelu U Kostničího kamene, když tam se nitky šíleného příběhu sbíhají, když tam to vlastně všechno před lety začalo.
A tak se otec stává vrahem otcovým a matka přestává být matkou, divadlem se nese křik na hranici snesitelného a jediné, co zbývá, je touha těch, kteří přežili, jít zase dál. Mácha stvořil drama téměř shakespearovské, jen místo Elsinoru se v něm tyčí Křivoklát.
V Cikánech je několik bravurních momentů – tam, kde v jiném čase a v jiném prostoru skákala z prkna do bazénu bezstarostná dívka, se v tomto čase a v tomto prostoru na tomtéž prkně houpe oběšený Cikán. I když ne všechny obrazy jsou na první pohled pochopitelné a chce to znát Máchu nebo vidět Cikány vícekrát, je to, co Pitínský v Hradišti vytvořil, bezezbytku výsostným dramatem.


Básník Mácha je člověk český, smutek a žal v srdci
Premiéru v hradišťském Slováckém divadle provázel nekonečný potlesk za inscenaci, za jakou by se v sousedním Zlíně vyhazovalo. Inu rozdílnost uměleckých kritérií a soustavnosti ve výchově publika. To slovácké své divadlo miluje. A má proč.
(...) Postavy vyděděnců, rozervanci, zhrzené milenky, otcovraždy, záhadná zjevení, a hlavně lidské osamění a smutek se v Máji a Cikánech prostupují.
Pitínský se Šulajovou všechno domysleli k zobecnění. Nejenom akcentováním z vlasti vyhnaných národů – Cikánů, Židů... (Mladý cikán má na hrudi vytetované číslo...) Výsledek? Strhující, komplikovaný, a přece projasněný příběh v nejtemnějších tónech výtvarného, ale i hereckého romantického expresionismu s příměsí obrazového naturalismu.
Temnota a zmar zakořeněné v krajině krásné po chudobě. Kouzlo a děs noci. A s dokonalou, do detailu promyšlenou režií absolutně kompatibilní výprava Evy Jiřikovské a ponuře nervní hudba Richarda Dvořáka s citacemi The Shadows aj.
(...) Zeptejte se mě na nejlepší inscenaci roku 2009. Mám ji, a vy jste první, kteří o tom víte.



Břitvou před očima
Sevřený tvar (hodina a půl bez přestávky) má atmosféru čirého, poněkud groteskně sešklebeného hororu, Pitinský dokáže často vyvolat jevištní obrazy silné účinnosti a krásy, zde především ve finále, kdy za osamělým mladým cikánem (starý byl popraven, ano, na skokanském prknu) vyráží náhle jako lidská i muzikantská pomoc alkoholem ne ještě zcela vyřízený Bárta. Inscenace má znaky komplikovaně estetizované féerie, z níž probleskují podivné zákruty lidských osudů i vášní, vcítění se do konání postav je však jakoby pozakryto záclonou ornamentu.
Viděl jsem už od Pitínského účinnější jevištní díla, ale o pozoruhodný projekt rozhodně jde a opět se potvrdilo, že režisérova symbióza se souborem Slováckého divadla přináší plody s nezaměnitelnou vůní a atmosférou.


Jan Antonín Pitínský se narodil v roce 1955 ve Zlíně jako Zdeněk Petrželka. Divadelní vzdělání získával v letech 1978–81, kdy byl inspicientem Divadla na provázku (a spolupracoval tak například s režiséry Petrem Scherhauferem, Evou Tálskou či Zdeňkem Pospíšilem). Později založil vlastní generační uskupení Tak-tak a Ochotnický kroužek; stal se spoluzakladatelem projektu Kabinet múz, byl ředitelem HaDivadla a zhruba před dvaceti lety se vydal na dlouhou cestu napříč českými, moravskými i slovenskými divadly, během které vytvořil spoustu fascinujících a mimořádných titulů – řada z nich se stala tuzemskými inscenacemi roku (Sestra úzkost v Dejvickém divadle, Jób v HaDivadle, Ritter, Dene, Voss a Divadelník v Divadle Na zábradlí, opera Dido a Aeneas v Divadle J. K. Tyla v Plzni).
Na festivalu Divadelní Flora bylo v posledních pěti letech uvedeno hned pět Pitínského inscenací: Ignorant a šílenec (SND Bratislava), Renata Kalenská, Lidové noviny (HaDivadlo Brno), Vějíř s broskvovými květy (Divadlo v Dlouhé Praha), Liška Bystrouška – Příběhy krve a Divá Bára (obě v podání uherskohradišťského Slováckého divadla).