Vojcek

PO 17. 5. 19:00 Moravské divadlo

Georg Büchner
VOJCEK
Divadlo na Vinohradech Praha

režie Daniel Špinar
překlad Ludvík Kundera
dramaturgie Klára Novotná
scéna Henrich Boráros
kostýmy Linda Boráros
hudba Tomáš Pálka
pohybová spolupráce Irina Andreeva
premiéra 9. 4. 2009

Cena Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku 2009

osoby a obsazení
Vojcek Pavel Batěk
Marie Lucie Štěpánková
Hejtman Captain Martin Stropnický
Doktor Václav Vydra
Principálka, Stařenka, Žid Jiřina Jirásková / Daniela Kolářová
Ondřej Daniel Bambas
Plukovní Tambor Michal Novotný
Poddůstojník Martin Davídek
Katka Eva Režnarová
Stařec Jaroslav Satoranský
Tovaryš Marek Menšík / Filip Tomsa
Blázen Michal Kern
spoluúčinkuje Mimický sbor Divadla na Vinohradech a studenti DAMU Praha



Vojcek Vinohradům sluší
Divadlo na Vinohradech má konečně po letech inscenaci, kterou lze téměř bezvýhradně klasifikovat jako umělecky průkazný pokus o styl odpovídající modernímu divadlu. Büchnerův Vojcek nedávného absolventa DAMU, režiséra Daniela Špinara, sice vypráví o temné bezvýchodnosti lidské existence, ale režijní pojetí diváka vtahuje. Bezútěšný pohled mladého tvůrce na svět, pohled, který odmítá byť jen náznak katarze, nutí k zamyšlení.
(...) Špinar fragmentární, nedokončený text Vojcka rozvinul v poloze ponurého existenciálního dramatu. Je obdivuhodné, že vzhledem k povaze textu udržel sevřenou formu a střízlivý styl. Podařilo se mu to jistě i díky výtvarnému pojetí scény. Scénograf Henrich Boráros přišel s razantním výtvarným gestem, řešením, které je ukotvené v realitě a zároveň nepostrádá metaforičnost. Obrovský křiklavě barevný billboard visí na horizontu a kontrastuje s částečně odhalenými „střevy“ jeviště. Vzniká syrově prázdný a nepříjemně neohraničený prostor kdesi v bezčasí a zároveň v současnosti. Vzbuzuje pocit neúprosného všehomíra, který člověka musí nutně zdrtit, což ještě umocňují různé zvuky: voda kapající do železných kýblů, řezavé narážení želez o sebe...
A uprostřed všeho stojí hlavní hrdina vyděšený a vzdorující, dohnaný k meznímu činu. Ve vypjatých okamžicích jej obklopuje dav, který lhostejně přihlíží jeho bídě. Špinar dal velkou příležitost Pavlu Batěkovi v titulní roli a ten ji také využil. Hraje Vojcka zprvu s jímavou odevzdaností, z níž stále víc probleskuje zoufalý vzdor, bezmocná zuřivost, která jej nakonec pohltí.
(...) Špinar jako režisér navazuje na styl cool dramatiky, ale spíš v pocitové, neuchopitelné rovině. Nebojí se naturalismu, ale má na zřeteli vyjádření v řádu svého stylu. A tak se mu daří být uvěřitelný i ve vypjatých scénách, jakými jsou odosobněná soulož Marie a Tambora nebo závěr, kdy se Vojcek marně snaží oživit mrtvou Marii kácející se jako hadrová panenka...


Špinarův Vojcek o totálním ponížení člověka
Špinar vrátil Büchnerovi obrazivost, expresivitu i dramatický patos. Nápaditě využil jeviště odkryté až na zadní stěnu, jemuž dominuje billboard oslnivé blondýnky s rudými rty, mobilem a nápisem Hello everyone – výmluvným mottem hry, kde se hlavní hrdina marně dožaduje toho, aby ho kdokoli vyslechl.
Vojcka napsal čtyřiadvacetiletý autor a jen o málo starší Špinar si s ním velmi dobře rozumí. Inscenuje ho krutě a neslitovně. Ukazuje cynický svět tady a teď, kde člověk je ponižován na zvíře, kde lásku nahrazuje dravý chtíč, kde „ctnost musí bejt náramně krásná věc,“ ale člověk si ji nemůže dovolit a kde se jen blázen může opravdu šťastně smát. Je to obraz drsný, ale pravdivý a hlavně zahraný s velkou přesvědčivostí a naléhavostí.
Účinně se tu pracuje se sborem v podobě pouťového „obludária“, smečky žen rozhicovaných pohledem na vojáky, opilecké tancovačky a řady dalších, působivě ztvárněných obrazů. Celou hrou prolíná postava Blázna jako nejbytostnější figury tohoto světa, němého svědka, dítěte i mudrce. V podání Michala Kerna je tak přesvědčivý, až z něho mrazí.
(...)
Špinarův Vojcek je jednoznačnou událostí nejen vinohradské scény, ale celé sezony.


Vojcek je zmrtvýchvstáním Vinohrad
Prolog vinohradského Vojcka otáčí jeviště a hlediště. Blázen (Michal Kern) si ze scény s halekavým smíchem prohlíží publikum jako velké divadlo. Je v tom dost ironie. Šťastný idiot si to na holém jevišti užívá. Zaražené publikum v pozlacených sedadlech se ošívá, ale zachovává společenský úzus. Kdo je tu blázen? Znejisťující inverze je jedním z klíčů, kterými na Vinohradech Büchnerův text odemyká debutující třicetiletý režisér Daniel Špinar. Jeho interpretace nabízí publiku otázky, ne odpovědi.
Vinohradské jeviště vyklidil důsledně. Zbylo jen technické zařízení a kus opony na „přelomeném“ tahu. Do pustého ticha občas kápne voda nebo cosi zaskřípne jako mříž ve vesmírném vězení...
(...)
Vojcek je výjimečná inscenace se vzácně vyrovnanými špičkovými hereckými výkony, obdivuhodně sladěnými v prostředcích expresivní stylizace. Tohle „zmrtvýchvstání“ lze vinohradské scéně jen přát. Daniel Špinar dovršil Vojckem to, oč se tu pokoušejí už několikátou sezonu. Vrátil přesvědčivě, velkým inscenačním gestem na jeviště této scény obsah a poztrácenou uměleckou prestiž.



Podivuhodný Vojcek v Divadle na Vinohradech
Špinar patří k režisérům, kteří se nebojí expresivity ani dramatického patosu, které se z našich jevišť v podstatě vytratily. Spojuje schopnost vidění „velkého“ a „malého“ prostoru. Jako vystudovaný herec má cit pro hereckou akci a protagonisté pod jeho vedením jako by v sobě probouzeli nové, dosud neobjevené kvality. Kromě detailně provedených výkonů jednotlivců nezanedbává ani hromadné akce (tedy velké scénické obrazy) – ke spolupráci na choreografii přizval herečku alternativního souboru Teatr Novogo Fronta Irinu Andrejevu. Takže kromě detailů nám utkvějí v paměti i scény klusajících vojáků, opilecká tancovačka či davové scény v cirkuse.
Těžko říci, jak dlouho a jak často se Vojcek bude hrát, protože to rozhodně není titul, který by uspokojil tradičního vinohradského diváka. Nicméně je jisté, že se jedná o výjimečnou inscenaci, která významem přesáhne tuto sezonu.


Jisté není nic
Uštvaný Vojcek v Baťkově podání nemá žádné znaky hereckých manýr, protagonista jako by vystoupil na jeviště z ulice, snad trochu osobnostního zakalení by kreaci ještě prospělo. Také Lucie Štěpánková je v partu Marie uvolněná, scény, kdy je znásilňována a vražděna, zvládá s obdivuhodnou dávkou vkusu. Přesvědčivě své party podávají Martin Stropnický v sebevzhlíživé prezentaci „ujetého“ hejtmana i Václav Vydra jako prototyp vulgárního medicínského sadisty. Živočišnou hrubostí boduje Tambor – Michal Novotný...
(...)
Výraznost Špinarovy inscenace bude jistě prubířským kamenem pro vinohradské publikum, případně pro jeho obměnu. Nejenom z tohoto důvodu držím dalším reprízám Vojcka ve zdejším divadelním domě palce.


Daniel Špinar (1979) nejprve v letech 1998–2004 vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU. V roce 2002 založil spolu se svými kolegy divadlo VALMET, v němž uvedl tituly Valmet, Zůstaň na lince! a Élektra. V letech 2003–2008 absolvoval na DAMU obor činoherní režie. Mezi jeho nejvýznamnější režijní práce patří autorské představení HOMO 06 aneb Kdo také kamarádí s gayi, inscenace Britney goes to heaven (Divadlo Petra Bezruče Ostrava, 2006) nebo Bondyho Návštěva expertů (projekt Bouda Bondy, 2007). Za dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových v Divadle DISK (2007) byl nominován na Cenu Evalda Schorma. Od roku 2007 režíruje v předních českých divadlech (Národní divadlo Praha, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, Středočeské divadlo Kladno, Divadlo Letí). Od sezóny 2008/2009 nastoupil jako režisér do angažmá v Divadle na Vinohradech (2009: Vojcek, 2010: Marie Stuartovna). V poslední době se zaměřuje zejména na moderní inscenování klasických textů – 2009: A studio Rubín – Kauza Salome, Klicperovo divadlo Hradec Králové – Maškaráda, 2010: Švandovo divadlo Praha – Heda Gablerová. Zúčastnil se několika zahraničních hereckých a režijních workshopů (2003: Letní kurs Leacockovy herecké metody ve Španělsku, 2005: Intenzivní kurs studia a inscenování antického dramatu v Epidauru).